Hloupost - schopnost byrokracie

Na byrokracii zkoumáme, jak pracuje čestně a poctivě. Zapomínáme však při tom sledovat, zda správa, zejména věci veřejných, je kvalitativně dobrá, společnosti prospěšná a účelná.

Jako byrokracie je označována systematická administrativní činnost, pro níž je charakteristické hierarchické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro výkon správy a činnost podle pevných pravidel. Může tak být také označována obecná kategorie lidí, kteří tuto činnost vykonávají, a to ve veřejné správě i v jiných organizacích. Pojem byrokracie je používán i v hodnotově zabarveném významu, kdy označuje takový systém administrace, který se vyznačuje úsilím po získání funkcí a moci, nedostatkem iniciativy a pružnosti, nezájmem o lidské potřeby nebo veřejné mínění, tendencí přesouvat rozhodování na vyšší orgány, hromadění prostředků za účelem zachování a zvyšování moci apod. (např.^[1]).     Viz Wikipedie

Byrokracie je typickým produktem člověka, kdy snaha o vytvoření systému k lepšímu a rychlejšímu zkvalitňování života, ve smyslu vývoje k blahobytu, přerostla rámec únosnosti a stala se gigantickým aparátem, znamenající přítěž společnosti často s jinými cíli, odporující  svému základního záměru.

      Vzájemné vztahy mezi jednotlivými úřady a posléze jednotlivými byrokraty nabývají nejdůležitějšího významu a zcela zastiňují potřeby člověka.

      Zájmy byrokrata, jeho peněžní a nepeněžní požitky, mají hodnotu velmi vysoko nad potřebamí ostatních podřízených. Jako k podřízenému se bez zábran chová i k občanům, byrokrat - státní úředník, který by jim měl předkládat účty ze své činnosti. Přesto, že mnozí lidé pokládají hierarchii byrokracie za efektivní podnikatelský systém, je to zpravidla vždy začátek konce úspěšného podnikání. Pokud pomineme strnulost a omezený přístup jednotlivce, jsou to zákonitosti, zejména potřeby růstu počtu podřízených, které spolehlivě budou působit likvidačně!

      Tím nechci říci, že byrokrat je člověk bez vlastní motivace. Naopak, myslím, že je schopen maximalizace svého užitku. Děje se to však poněkud v jiném zájmu, než by měl. Byrokrat má zájem, jako všichni, osobně se prosadit a zjednodušit si co nejvíce svoji práci. Zvláště, když vlivem nejrůznějších osobních vlivů, cítí nutnost, přenést část svých povinnosti na své podřízené. Jeho prioritou je samozřejmě mít moc a co největší kompetence, ale také mít možnost přenášet výkon svého úřadu na podřízené, či jiné pracovníky.

      V roce 1967 vyšla v MF knížka: „Zákony profesora Parkinsona“, která byla pro nás v této době  duševním balzámem a proto také po roce 1968 byla stažená i z knihoven. První zákon profesora byl o růstu úřednictva:  

      Úředník nemá zájem o růst počtu svých konkurentů, ale svých podřízených!

Často nejrůznější hlášení, výkazy a statistické podklady podřízených, naplňuje uspokojením šéfa úřadu. Parkinson popisuje proces plnění jednotlivých úkolů a zjišťuje, že např. zpracování podkladů nebo napsaní dopisu, po několika opravách, poučování a vracení k přepracování si šéf tento dokument vypracuje nakonec sám, s pocitem své vlastní důležitosti a priority nad ostatními.

Byrokrat má eminentní zájem rozšiřovat oblast svého rozhodování, ale zároveň má logickou snahu rozšiřovat i počet pracovníků, kteří by v rozsahu kompetenci úřadu nesli odpovědnost a na něž by bylo možné práci převést. A tak úřad začne bobtnat a pro stoupající růst nákladů najde vždy spolehlivě, objektivní zdůvodnění ve směru společenské poptávky, zkvalitnění služeb a bla, bla, bla … . Což je nám všem obecně známo ze sdělovacích prostředků.

Hloupost, která je patronkou takovýchto jevů, začne vynikat, když svým zástupcům-hlupákům, umožní obsazení velkého množství úřednických míst a zejména vedoucích úřadů. Výsledkem je pak obraz celé instituce, jenž všichni spontánně dokážeme pojmenovat jejím jménem.

Nezřídka jsou místa přidělována, jako forma úplatků, nebo v předstihu připravované užší spolupráce s důležitými funkcionáři potřebných institucí.

V neposlední řadě výsledná hloupost je také dána vztahy mezi úřady a jednotlivými úředníky, kteří si vzájemně připravují práci a často i duplicitně zpracovávají něco, co již je zpracováno, dokumentují alibistické krytí nebo vedou mockrát něco, čemu moc nerozumí nebo jen povrchně.  Konečný efekt mnohých takových dokumentů zhodnocuje pak pracovník při skartaci a potvrdí tak marnost celého toho placeného snažení.

Pro společnost je však nejhorší dopad na člověka, občana, kterému v případě státní byrokracie hrozí zánik, jako tomu zajíci, kterého pronásleduje deset psů!

      Hledání racionální podstaty chování byrokratů je zbytečnou ztrátou času. Nelze však takové dopady na občana, kterých je katastrofálně mnoho, podceňovat. Jsou příčinou veřejného mínění, na kterém by v normálních podmínkách mělo záležet, především všem veřejně činným občanům. (Ovšem kromě hlupáků! Ti si to neuvědomují, jinak by patřili do jasnozřivější společenské skupiny.)  Nebezpečné je z titulu úřední moci jakékoliv počínání proti přírodě, jejím zákonům a tím vlastně potřebám člověka.

      V poslední době je převáděná odpovědnost za selhání mnohých činností na občana, že on je povinen si vše překontrolovat. (prodej vadných potravin, obchodní praktiky při sjednání úvěrů, rozdělování soc. dávek apod.) Myslím, že je potřeba zdůraznit:

      Občané, mimo jiné, z důvodu odborného zajištění dozoru si volí své zástupce zastupitelstev, parlamentu a posléze politické zastoupení ve vládě, krajských úřadech, městských úřadech, samosprávách apod., tudíž tito lidé, politici, by se měli za svoje pochybení občanům zodpovídat i s důsledky okamžitých odstoupení!

      Motivace byrokrata je dána nejrůznějšími nařízeními a metodikou, jak postupovat při nejrůznějších úkonech úřadování. Na jeho obhajobu musíme říci, že hloupost, kterou přenáší na občany, nemusí být vždy z jeho hlavy. Chápu, že není vždy příjemné se ohánět špatnými zákony. Mě osobně vždy fascinuje, s jakým nasazením a odhodláním, obhájení hlouposti provádějí. Ne zřídka však z toho právě občan vyjde jako hlupák.

     Většina lidí reaguje přímo na hloupost někoho konkrétního, a není podstatné, zda onen jedinec jedná ve jménu nařízení nebo doporučení. Proto se nemůžeme divit, že to pak odnese byrokrat, který hloupost nejen vyslovuje, ale také obhajuje.

      Složitý život státního byrokrata je dán také vztahy ke spřáteleným funkcionářům, institucím, zejména těm, které reprezentují zvolenou moc, jenž do čela úřadu jmenuje svého politického reprezentanta. Mimochodem jejich časté střídání rovněž poznamenává jednání byrokrata vůči občanovi.

      Vzhledem k tomu, že naší občané nemají sílu vyjádřit tu opravdovou společenskou poptávku vůči svým voleným zástupcům, stávají se oběti arogance moci a požadavky za ně vyslovují „šedé eminence“ politiky – stranické výbory. Hrátky okolo rozpočtů, nejrůznější taktiky, praktiky a přetahování, způsobuje, že ve výsledku vidíme zmaření investic, především v nekvalitní práci, nebo přímo únikem financí, což se stále častěji dostává na veřejnost.

      Neprofesionální nakladání se svěřenými financemi, ukazuje nejeden městský nebo obecní úřad. Nutností je také si uvědomit, že jsou i malé obce, kde tvoří samosprávu jediná rodina, nebo zástupci s nižším rozhledem, a rozhodují o nemalých přidělených veřejných financích!

      Nehospodárné rozdělování financí je např. v přímém rozporu se zákony a nařízeními, které zejména živnostníky a drobné firmy, přivádí do finančních problémů a nejistot. Otázkou je, zda to není záměrem.

      Například o pronájmu nebytových prostor, kdy nejvyšší cenová nabídka má přednost před účelem využití. Dříve bylo v platnosti, že zastupitelé měli jasno ve vybavenosti obce, města obchody a službami, které občané vyžadovali. Dnes je to opačně a mnozí dokonce známe příklady, kde namísto potřebné činnosti, obdrží nájem prostoru někdo s větší nabídkou nájmu, ale s činností, která je mnohokrát občanům na obtíž. Zapomíná se při tom, že cílem pronájmu prostor není výdělečná činnost, ale zlepšení života občanů, kteří činnost samosprávy financují ze svých daní!

      Stejně absurdní je zákon a nařízení o výběru dodavatelských firem a řemeslníků, kdy zejména zakázkové práce jsou cenově sraženy na mnohdy tak nízkou cenu, která není schopná zajistit ani úhradu nutných přímých nákladů. To, že výsledek se odráží v nekvalitní práci, nikomu nevadí! Při tom na první pohled je vidět nevzhledné a neprofesionální dílo, které obci nebo městu je jen pro ostudu.

      Na západ od naších hranic má výběr zakázek zcela racionální logicky přístup, kde cenově nejnižší zakázky nemají šanci na úspěch, stejně jako ty nejvyšší a rozpětí mezi nimi při takto redukovaném výběru nepřesáhne 20%.

      Je potřeba také zdůraznit, že u malých zakázek jsou navíc nesmyslné výběry nejnižších cen jen šikanou, která již nese pro celou společnost své trpké ovoce - rozpad profesionálních kolektivů s letitou praxí a jejich nahrazení nezaměstnanými, zaškolenými apod..

      Tyto příklady, které jsem uvedl na závěr, prezentují jen část byrokratické činnosti, která ve svém výsledku nese charakteristiku hlouposti, a která si právem zaslouží i přívlastek, tj. kapitální hloupost. Zároveň nám připomíná, mírně řečeno, nepoctivé příčiny takového jednání ve prospěch jednotlivců, nebo promýšlenou záškodnickou činnost s úmyslem „otrávit“ občany. Nebo je ještě jeden důvod, ale ten by měl řešit docent Chocholoušek.   

V každém případě veřejná správa, kterou tvoří obrovská byrokracie, spolu s politiky a zaměstnanci sdělovacích prostředků, zviditelňuje charakter našeho národa.

Jsme opravdu tak hloupí?

Závěrem, není na škodu si připomenout třetí Parkinsonův zákon, který se týká také byrokracie:

Každá expanze vytváří složitost a složitost přináší zánik!