Má u nás naději návrat vlády lidu?

Neuvěřitelné je u nás posilování nesoudných, méně dokonalých a mravně pokřivených lidí, kterým představitelé moci umožňují seberealizaci, zatímco lidé s ambicemi být prospěšní společnosti, jsou potlačování a existenčně stresování.

      Dnešní společnost v Česku se za sedmdesát let od nástupu komunistů k moci stala sterilní k jakémukoliv zdokonalování lidskosti a zlepšování života.

      Bezhlavým potlačením té inteligentnější, lidštější a chytřejší části naší populace a posilováním těch měně dokonalých, nesoudných, ale podporujících komunistickou ideologii, jsme díky komunistům národ pořádně profiltrovali a vyselektovali do horní poloviny pomyslné pyramidy hierarchie moci ty nejhorší charakterové typy lidí.

      Můžeme se snažit sebevíce, avšak k významnému nástupu pozitivních lidských vlastností, směřujících k přirozenému obrazu světa s lidskou dokonalostí myšlení, citu a vnímání, nás tito současní nesoudní, ale domýšliví lidé u moci nikdy nepustí. Budou vždy hledat jen prostředky k upevnění své autoritářské pozice a moci.

      Navzdory k potřebám všeho lidu, oni budou vždy vidět neovládané a nezávislé občany v obcích a městech naší republiky, jako své stálé potenciální nebezpečí, hrozící ztrátou své moci nad ostatními lidmi a následné veřejné provalení všech nepravostí, kterých se dopustili a nakonec by se museli ze svých činů odpovídat.

      Není potřeba tyto lidí podceňovat, jejich racionální inteligence může být i nadprůměrná, ale zkušenosti nám ukazují, že jejich nedokonalost se projevuje především v nedostatečné osobní duševní vyspělosti, potřebné pro tuto činnost; v nedostatku lidského citu; a tudíž v nízké úrovni inteligence emocionální a spirituální. Z tohoto důvodu si tito "šéfové" dobře uvědomují, že potřebují své podřízené občany ovlivňovat, aby nutně přijali jejich pohled (představitelů moci) k naplnění často až nehorázně chamtivých plánů. Ve hře, kterou si pro občany vymysleli, museli a dodnes musí všichni občané pochopit svou roli podřizujícího se jedince, o jehož přirozenou individualitu nikdo nestojí. Naopak, každý se musí přizpůsobit kolektivní většině, kterou daný představitel moci ze své pozice ovládá.

      Komunisté si dobře uvědomovali, že aby účelové ovlivňování a jejich hra na mocné vůdce byla uskutečnitelná, nutně potřebují pro manipulaci občanů k uspokojení svých potřeb -  závislost všech občanů na sobě, po všech stránkách vnímání a chápání světa.

      Proto centrálně po stranické linii KSČ byli všichni komunisté i nekomunisté vedení k definování svých třídních nepřátel, t.j. především imperialistů (nutnosti je si zřetelně uvědomit, že jejich úhlavním nepřítelem byla buržoazie, tj. soukromí majitelé výrobních prostředků). Hlavním nástrojem udržení moci byly pro komunisty represivní opatření a použití síly k vytvoření atmosféry strachu. Avšak druhořadě se učili a zdokonalovali k využití psychologie a sociologie pro trvalejší přesvědčování občanů a změnu jejich myšlení.      

      Za všechny příklady je nejvýmluvnější skutečnost, že základem českého většinového myšlení je dodnes komunistická ideologie, vycházející z filosofie marxleninismu a komunistické ikony - světonázoru dialektického materialismu. Na tento fakt tudíž musela úzce navázat také psychologie, jejíž paradigma dodnes musí své předpoklady stavět vždy na komunistickém světonázoru. 

      Jaký hlavní dopad to na nás mělo?

      Na několik desetiletí jsme se u nás museli vzdát veřejného diskutování o duši člověka a o existenčních otázkách našeho bytí. Byli jsme nucení žít ve světě primitivního ateismu, jehož hlasatelé pohrdali náboženstvím jako pověrou, iluzí a mystifikací. Z jejich primitivního myšlení se zrodila dialekticky udržovaná mentální většinová úroveň občanů, kterým, díky jejich nedostatečné osobní duševní vyspělosti, bylo jakékoliv ovlivňování (komunisté to nazývali převýchovou občana) lhostejné a byli schopni přijmout z centra jakékoliv filosofie, jen když se kariérně posunou ve směru svých sobeckých tužeb. U nás takovými aktéry byli komunisté, jenž v zájmu svého výhradního mocenského postavení, prosadili prostřednictvím své totality centrálně, veškeré podmínky k potlačení jiného přesvědčení, než bylo to jejich - materialistické.

      Ve všech směrech lidské činnosti musel výklad veškerých poznatků potvrzovat správnost, údajně jediného vědeckého světového názoru, dialektického materialismu. 

      Proto nejvíce upravovanou a ideově kontrolovanou se stala psychologie, sociologie a všechny na ně navazující odbornosti. To nejhorší, co nás mohlo potkat, bylo horlivé zavádění všech naučených domněnek do našeho života občanů.

      Československo od r. 1948 se tudíž stalo jednou velkou sociologickou laboratoři, kterou umožnilo zavedení totalitního režimu, a kde sociologové a psychologové zkoušeli na nás své představy o fungování člověka a společenských vztahů. Jejich omyly jsou dodnes noční můrou nás všech.  

      Tudíž ohniskem komunistického zájmu se stala psychologie, která u nás více, než kde jinde, stala se služkou politické moci a bohužel, její hypotetické interpretace a domněnky byly u nás považovány jako pravdivé a zaváděny do našeho života, přestože nám přinášejí dodnes pouze strádání se stále vyšším společenským úpadkem. Naší doménou se stal cynismus, chamtivost a zdokonalování se v klamání jeden druhého.

      Co na to opravdoví znalci ve světě?

      Kritika našeho naučeného mentálního stavu přichází z řad světově proslulých myslitelů, kteří nalézají nové a nové důkazy o materialistických omylech. U nás je však viditelná ignorace komunistickými vzdělanci, kteří se namísto hledání pravdy, zaměřují na hledání způsobu, jak tyto argumenty vyvrátit nebo alespoň zpochybnit v očích naší veřejnosti. Tak moc jim ještě dnes záleží na ovlivnění lidí a udržení komunistické představy o světě. 

      Ve své knize „Psychologie jinak“ se psycholog Zbyněk Vybíral zaobírá současnou kritickou psychologii, která kritizuje, mimo jiné, že psychologie je politikou jinými prostředky. On sám v ní ukazuje, že je mnoho psychologů, kterým to vadí. U nás se však o tom nemluví a postaru se mladí lidé učí dál nepravdy a v mediích nás nikdo neupozorňuje na nesrovnalosti a nové objevy, které ukazují, že světonázor dialektického materialismu a další komunistická dogmata, spojená s filosofii marxleninismu, již dávno nevyhovují pravdivému poznávání světa, množstvím nahromaděných důkazů a nelze je jen tak ignorovat.
      Co z toho pro nás vyplývá?
      To podstatné je, že se veřejně nediskutuje o základních poznatcích, které jsou jádrem našeho života. Což znamená, že na straně silnější společenské pozice – skupiny lidí u moci – stojí aktéři, kterým vadí úplně něco jiného, než kritickým psychologům, hledajících pravdu.
      Co tedy vadí představitelům moci?
      Jejich přesvědčení vyplývá z jejich celoživotních komunistických postojů, k nímž byli vychovávání a vzhledem k propracovanosti plánů komunistické budoucnosti, nikdy se komunistických představ nehodlají vzdát. (Komunistickou budoucnost, bohužel, dnes máme s diktaturou nejbohatších komunistických rodin, jenž vytvořili novodobou nejvyšší buržoazii, s pro sebe vytvořeným právním prostředím, v němž se cítí bez vnitrostátního konkurenčního ohrožení. Můžou si dělat stále co chtějí.)
      Aktérům moci tudíž u nás vadí – zmaření umělého obrazu o světě, který v nás komunisté 70 let budovali tak, aby z občanů Československa udělali lidské jedince mentálně zaostalé ( s tzv, vygumovanými mozky), a tudíž poslušné a podřizující se komunistické moci. Nejdůležitějším jejich cílem však bylo a stále ještě je, aby občané byli kdykoliv připravení podlehnout ovlivnění a následné manipulaci, dle potřeb politických aktérů, podporujících režim.

      Tento stav ve společnosti staví záměrně lidí proti sobě a ti mentálně zaostalejší, stejně jako vírou ve výhru ve Sportce, také ve svém životním poslání mají vize nabyté iluzemi vůdců u moci, věří jim a vůbec si neuvědomí, že z praktického života jsou neuskutečnitelné. Ovšem rozdělení lidí je prospěšné pro vůdce, kteří se jen smějí, když se hlupáci perou. 

      Východiskem je uvědomit si v čem jsme klamání a ovlivňování, což začíná vždy poznáváním sama sebe a získáváním co největšího množství potřebných vlastních, přímých a nezprostředkovaných poznatků. 

      V polistopadové době by si měl každý občan sám dokázat odpovědět na nejpalčivější otázky:

I.

      "Jak mohli nejvýznamnější komunisté, kteří posílali bez milosti do vězení, každého, jenž nad pět tisíc Kčs zpronevěřil socialistický majetek, najednou vymýšlet způsoby nabytí tohoto našeho společného majetku a zmocňovat se ho v celostátním rozsahu?"

II.

      "Jak můžou komunisté, kteří stáli v padesátých letech u politických poprav, znárodnění a likvidace buržoazie (soukromého vlastnictví výrobních prostředků), kterou důrazně prohlašovali jako svého třídního nepřítele, najednou, obohacením z našeho majetku, sami zaujmout jejich společenské postavení a zavést režim tak, aby je nepostihl hněv lidu?"   

III.

      "Jak můžou zapřisáhlí a pevně "kovaní" komunisté, důkladně prověření, s nejvyšším stranickým vzděláním, dokonce až v Moskvě, pracující pod přísným vedením KSČ v prognostickém ústavu při akademii věd, najednou z ničeho nic být v občanském fóru a připravovat vznik nových politických stran tak, aby vzniklo najednou žádoucí politické spektrum ideově rozdílných politických stran a najednou "na oko" rozdílných vládních stran, tvořících nový režim a dění dle komunistických představ?"

      Polistopadovou překážkou lidí, kteří chtěli členy KSČ a zejména jejich funkcionáře postavit před občany, aby se veřejně ze svých činů zodpovídali a zavést opravdovou demokracii (vládu lidu), staly se masy občanů, komunisticky ovlivněných a účelově pomýlených. Nikdo nevěděl kdo je kdo, k radosti komunistů, kteří podporovali ve všem chaos, aby si mohli zejména s našim společným majetkem dělat, co se jim zlíbí.

      Asi už zmlkli ti lidé, nejvíce ovlivnění davovou psychózou a iluzemi komunistických vůdců či jejich pomocníků ovlivňovatelů.

      Doufejme, že si již většinově konečně začínáme uvědomovat pravdu, že politické strany jsou prospěšné pouze představitelům moci, za to však silně škodící zájmům všeho lidu.

      Není možné, abychom se nepoučili!

      Vždyť takovou dobu jsme byli pod diktaturou jedné strany, že většina z nás si již dovede živě představit, jaké Zlo pro nás politické strany představují a uvědomuje si, že náš šťastný život se stane pouze bez politických stran. Nakonec mnohem lépe by je mohly nahradit veřejné schůze, společenství spolubydlících spoluobčanů ve všech lokalitách naší země.

      Politické strany jsou tu stále zřetelněji viditelné jen jako zástěrka, jenž má jen připomínat demokracii. 

      Ve skutečnosti však vidíme, jak výrazně je představiteli moci, režim směrován k despotismu, což u nás komunisté vykonstruovali jako údajně nutné zdokonalování autoritativní diktatury – totalitního režimu a z druhé strany, plnění povinností občanů, jenž se prý nutně musí masově režimu podrobit.  

      (Despotismus je neslučitelný s demokracii a v žádné kombinaci tu nemůže být nejvyšší moc všeho lidu nahrazená zástupci a vládnoucími institucemi, centrálně hledající cestu, jak nás všechny obelstít. Nevěřme, že se nám podaří najít jedince, který k sobě nalezne dnes dostatek spolupracovníků a podporovatelů, aby centrálně nás mohl vést k lepšímu životu všech. To je proveditelné jen v nejmenším možném počtu společně bydlících lidí v dané lokalitě, kteří dokážou znemožnit politickou kariéru chamtivcům a morálním křivákům, protože se všichni vzájemně znají.)

      Co představuje základ prostředí, v němž vůdci u moci budou mít téměř jistotu, že vždy zvítězí?

      Je to představa většiny občanů, na níž se jednoduše dají působením ovlivňovatelů přidat přesvědčení dalších důvěryhodných názorných představ s cílem - ovlivnit všechny občany sugescemi, kterým nakonec trvale uvěří a okolo nich udržovat prostředí, aby se jejich víra nezměnila.

Za komunistické vlády byl zaveden systém cíleného ovlivňování s vyhodnocováním účelových dezinformací a výrobou veřejného mínění

       Pamětníci u nás v totalitě poznali a jistě si také uvědomili, že představitelé moci měli a stále mají eminentní zájem, aby vznikl umělý obraz o světě, kde budou mít ve všem možnost přidávat to, co jim zrovna bude vyhovovat a manipulovat s lidmi dle svých potřeb.

      Protože v každé společnosti vzniká většina okolo průměru současné lidské dokonalosti a v totalitě (a podobných autoritativních režimech) k ním přibývají navíc (ovlivňováním) vysoké počty politicky potřebných a na stejnou nebo vyšší úroveň vyvýšených podprůměrných spoluobčanů, ztrácejí se v davu lidé vyspělejší, chápavější a znalí pravdy, kteří by dokázali o dezinformacích, mystifikacích a zkresleních pochybovat. A tak stupeň vyspělosti ve společnosti udává většina jedinců, ovládaných a udržovaných ve zkreslené představě svými vůdci. Tito spoluobčané pak žijí s naučeným pravdivým přesvědčením, jenž vyhovuje toliko potřebám lidí u moci a nejsou schopní rozpoznat, že sobě škodí. Namísto většinově uvědomovaného přirozeného obrazu dostávají občané v masovém měřítku vizi umělého obrazu o světě.

      Obyčejní lidé v tomto umělém obraze o světě představují pouze masu podřízených občanů. 

      Diktátoři a jejich spolupracující aktéři moci, nakonec vytvářejí takové společenské prostředí, aby měli možnost vybírat ke svému použití, nejvhodnější jedince, kteří se jim hodí do jejich představ, zejména o užitkovosti, jenž jim takto vzniklá obrovská skupina (stádo) může přinést.
      Ostatní lidé pro ně cenu nemají a tudíž, podle jejich chápání, je lépe držet nejen všechny v potřebné závislosti na jejich moci, ale ty nejvíce se odlišující a nepotřebné, nechat strádat, aby nakonec jakákoliv úleva, kterou jim dají, byla pro ně odměnou. Údajně prý není na škodu, když ti nejméně potřební, budou žít v těch nejhorších sociálních a životních podmínkách, aby působili na všechny, jako odstrašující příklad toho, co se stane s člověkem, který se jim znelíbí. (Viz exekutorské a další zákony zaměřené proti lidu.)
      Nakonec v polistopadové době až do dnešních dnů jsme svědky realizace uvedených záměrů.

      Do jaké pozice se dostaly většinové masy občanů?

      V takovémto despotickém umělém obraze naší společnosti je pro představitelé moci nutností, aby byla potlačená přirozená individualita člověka. A naopak vznikla posilovaná, uměle vznikající společenská většina, v úrovni myšlení poslušných a uvědomělých občanů, kteří nepochybují o pravdě, kterou si pro snadnější uskutečnění svých záměrů představitelé moci vymysleli. Nelze si nevšimnout, že těmto aktérům moci velmi vyhovuje touha lidí po vzdělání, za současného potlačování odborností, zejména těch, které jim nedovolují uskutečňovat jejich záměry. Pro lidí si přitom připravují až neskutečně hloupá tvrzení s cílem zastřít pravou podstatu ovlivňování. 

      Lidé u nás jsou plánovitě vtahování do hry představitelů moci, kde se stávají ovlivňovanými diváky jako na divadelním představení, posléze pak hlupáky a nakonec poškozenými obětmi.

      Mimo jiné, můžeme si tak uvědomit, že u nás již dávno v politice komunisté poznali, že je velmi riskantní vycházet v řízení společnosti ve všem ze správného předvídání a nést důsledky z odpovědnosti za svou politiku z případných chyb a nakonec se stát třebas i „politickou mrtvolkou“, jak takovému politickému krachu říkají. Mnohém výhodnější je pro ně vytvořit scénář hry politického dění, zejména s rolemi politických oponentů nebo až neústupných, soutěžících rivalů.

      Občanům - divákům se to líbí a málo koho napadne, že vše je předem pro ně připravené, a že většinově se zachovají vždy podle předpokladů politických aktérů - původců klamání a ovlivňování. Taková hra se však nejvíce líbí politikům, protože pro ně je lepší, boj s politickými rivaly předstírat, než je mít opravdově před sebou a s nimi bojovat. 
      Je lepší dostat facku „divadelní“, než opravdově se všemi doprovodnými emocemi a následnými důsledky. 
      Mnohé ovlivnění mínění občanů, bylo a je pro komunisty a jejich příbuzné nástupce velmi výhodné. Vymýšlejí akty politického dění a sehrávají i dlouhodobé dramata, které lidí zaujmou a dle předpokladů se začnou řadit k sympatizantům bránicích se aktérů, kladných hrdinů, a podporovat je v jejich politické kariéře. 

      Proto také u nás naší politici nám dodnes podsouvají názor, že prý politika je uměním kompromisu, což je do Nebe volající nesoudnost a mystifikace. Vždy totiž záleží na stupni důležitosti a významu! Přece, jak známo, zpravidla zúčastněné strany si na prvním místě kladou otázky:

      “Jaký má být výsledek?“  

      „Pro koho je prospěšný?“ 

      (Prospěch tady nemůže být zájem politika, ale celku, který zastupuje. V případě státu je tento prospěch svázán s dlouhodobým plánem a strategií, což žádný kompromis nikdy nedokáže uspokojit. To úzce souvisí s výsledkem, který nemůže být jiný, než výhodný pro zdokonalování našeho života.)

      Odpověď na tyto otázky je vždy spojen s dlouhodobou strategií a kompromis je spojen vždy jen s krátkodobým efektem a vyhovuje jen jedinci nebo úzkému počtu lidí.

      V politice, stejně jako v šachu, není důležité vítězství v jediné pozici, ale souvislost výhod vedoucí k lepšímu životu, narůstajícími následnými pozicemi, zpravidla tak velkého počtu, že s jistotou můžeme říci, že každý kompromis je škodící dlouhodobému očekávání a nesnese dlouhodobé plánování.

      Nástup výhodnějších pozic sice může být zastřen předstíráním jiných kombinací a záměrů, ale nikdy ne úskočným kompromisem či řadou kompromisů. Kdyby kompromis nebyl úskočný, pak by musel namísto k vítězství vést k patu nebo vzdání se svých výhod a dalšími tahy vést hru k prohře. V obou těchto případech takový účastník musí nutně vypadat jako blbec. Nelze si totiž dost dobře představit účastníka, kterému je nabídnut kompromis a on na něj přistoupí, přestože si nutně musí uvědomit, že nabídka je mu učiněna, nikoliv z tolerance a solidarity, ale, že nabídku uskutečňující protistrana dává proto, že jasně cítí, že bez kompromisu prohraje.

      Kompromis tu nemůže ani nahrazovat sportovní gesto. Platí tudíž, že prohrávající musí nejdřív vzdát a přiznat porážku a teprve pak můžou následovat ušlechtilé pomocné gesta vítěze. (Pokud bychom chtěli čerpat z živé přírody, jak to má vypadat, pak bychom si museli navíc uvědomit, že soutěž, kromě zábavy, představuje v reálném životě boj a válku, a vymysleli ji lidé. Zatímco v živé přírodě se uplatňuje konkurence, a ta, jak víme, znamená naprosto něco jiného než soutěž.)

      Tudíž stejně jako správný tah v šachu není výsledkem umění kompromisu, není to nikdy možné ani v politice, pokud má být realizována pro blaho všeho lidu.

      Pokud se politici přece jenom ve svých lžích a klamáních zamotávají do rozmanitých postojů a hledají kompromis, je to proto, aby veřejnost nic nepoznala, a aby se zavděčili a zalíbili všem. 

&&&

      Pro kvalitu našeho života se stává nejhorší politická hra kamarádů, kteří si vzájemně přihrávají politické body ve zvyšujících se počtech sympatizantů. Občan je tu divákem a můžeme pozorovat, že aniž by si to uvědomoval, skutečně se chová jako v divadle, v kině nebo u televize. 

      Ukázkou ovlivnění občanů, spolu s až znehodnocením jejich důstojnosti, ukázala se demonstrace více než čtvrt milionů lidí v Praze na Letné 23.června 2019.

      Demonstranti šli do politického boje, kde chtěli ukázat svůj postoj vůči všem morálně pokřiveným lidem, deroucích se k moci a okrádajících nás všechny a v prvním kroku, chtěli odvolání premiéra a ministryně spravedlnosti.

      Na červnové odpoledne se sjížděli občané z celé republiky, přes únavné tropické vedro, které většinou přivádí lidí k odpočinku ve stínu nebo na koupaliště. Tudíž viditelně bylo zřejmé, že odhodlání všech bylo veliké.

      Jen pražané se chovali, jako předem přesvědčení lidé, že z tohoto mračna pršet nebude a vše zůstane při starém.

      V davu příchozích byla spousta rodin, jenž si vyšli jen tak ze zvědavosti na procházku s dětmi, aby zřejmě rozšířily jejich rozhled o zážitky, které by u televize nebo počítače nikdy nezískali. Ten, kdo se díval na přímý přenos nebo záznam TV, zaznamenával každou chvíli z tlampačů oznámení organizátorů, že se rodičům ztratila holčička nebo chlapeček. Kdyby to, že jsme na politické demonstraci, nakonec ve svých pečlivě připravených projevech nepřipomněli organizátoři a jejich hosté, a v zástupu ohromného počtu shromážděných lidí bychom neviděli i transparenty s hesly, připomínající všem proč se všichni sešli, měli bychom jako televizní diváci dojem, že vidíme nějakou výletní akcí oslavující příchod léta.

      Stali jsme se tak asi jedinou zemí na světě, kde do politických demonstrací jdou neohrožení demonstranti s dětmi, včetně s těmi nejmenšími.

      Ovšem, jako k bezvýznamné akci českých občanů se chovali i politici. Někteří se předem ve zprávách TV smáli s odkazem všemu lidu, že stejně nic nedosáhnou, a mnozí z nich, jenž byli pozvání k účasti v programu na Letné, poslali jen své zástupce, aby pozdravili demonstranty a přečetli jejich projev.

      Jako vyvrcholení této významné politické události a nakonec s nejiniciativnějšími idejemi se projevili umělci Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř, kteří si připravili vystoupení, kde v úvodu zazpíval Zdeněk Svěrák vše vystihující píseň:

      "Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme, pod dubem, za dubem, tam tě oškubem. Loupežníci z povolání, to jsou páni, to jsou páni. ..."

      Posléze pak v krátkém projevu označil demonstrující, jako občany probouzející se k pokojnému hněvu, ale podle svého zvyku Češi prý dokážou vzplanout, ale každý je dokáže brzy uhasit. Proto jim popřál, aby se to neopakovalo a dokázali v tom spravedlivém vzplanutí vydržet. Povzbudil je tím, že je rád, že se v tak vysokém počtu na Letné demonstrace zúčastnili a nenechali se opít rohlíkem, natož koblihou.

      Nakonec znovu za klavírního doprovodu Jaroslava Uhlíře zazpíval druhou píseň, rovněž vystihující úroveň demonstrace:

      "Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo. Hlavně nesmí býti smutno, natož, aby se brečelo..."    

      Bezvýchodnost mladých pořadatelů vyzněla nepříliš šťastně, když naléhavost náprav a křivd, které jsme si nechali dlouhodobě líbit, označili, že prý je během na dlouhou trať. Kdyby to měla být pravda, pak bychom asi ještě dnes měli u nás německé okupanty z druhé světové války a dějiny s významnými událostmi a potřebnými změnami by neexistovaly. Navíc, normální lidé, podvedení a okradení, nikdy nepotřebovali dobu zrání k tomu, aby projevili své lidské cítění.

      Ve své závěrečné řeči mladý předseda spolku hlavního organizátora, nejen demonstrace na Letné, ale celého řetězce předchozích demonstrací, poděkoval všem za účast a vyzvedl význam celorepublikového odporu k dnešní politice, demonstracemi na různých místech republiky a také podepsáním zveřejněných peticí na internetu. Upozornil však zároveň na svoje mládí, mládí svých kolegů a z toho plynoucí omezené možnosti. Bylo zřejmé, že očekával a dále očekává podporu, zejména těch starších zkušenějších občanů. Bohužel i po několika měsících demonstrování,  žádné významné podpory se nedočkal.

      Tudíž, zřejmě proto ve svém závěrečném projevu utlumil stupňující se odpor občanů k dnešní politice a zdůraznil, že nelze údajně demonstrovat do nekonečna. Tato kapitulace však v mnohem připomínala i důsledky nějakého možného politického tlaku, kterému byl celý spolek jistě vystaven. Nicméně, přestože všechny ubezpečil o pohotovosti a připravenosti reagovat na negativně vyvíjející se politické událostí a předběžně  naplánoval akce k významným politickým výročím, vyznělo vše jako konec protestů. A postupující událostí, které již dnes v září 2019 známe, tento stav bohužel potvrdily.

&&&

      Veškeré politické dění během sedmdesátí let komunistického vládnutí ukázalo, že lidé nikdy nemůžou spoléhat, že za ně problémy vyřeší ti "nahoře". (V obecném hodnocení Češi zůstali s naučenou představou o světě, s duchem komunisty a všichni ti významnější podle toho dodnes jednají. Politické převleky na tom nemůžou nic změnit. Je to stejné, jako v té známé české pohádce, když vlk skočil do vápna, aby vypadal jako koza. Přesto se kozou nestal a byl jen vlkem od vápna.)  Tuto skutečnost znali dávno naší předkové, kteří dobře věděli, že většinu společenských problémů nelze řešit centrálně či globálně (je to realita, jejíž negativa jsme důkladně poznali za komunistické totality). 

      Stejně, jako v mnoha jiných věcech, nezbývá nám, než se vrátit k osvědčeným praktikám a moudrům našich předků. Nutností je pro nás přizpůsobení se k poznané pravdě:
      Problémy nelze řešit daleko od místa, kde vznikly! 
      Nutně je musíme řešit a rozhodnout za účasti odborníků na veřejných schůzích občanů v jejich bydlišti. Občané také musí cítit hmotnou odpovědnost za své rozhodnutí a v případě úspěchů - musí mít z toho finanční zisk, jenž se musí  projevit především ve zvýšených příjmech každého jednotlivce a následnou odpovídající společnou životní úrovni občanů, bydlících v dané lokalitě, viditelnou již na první pohled krásným a pohodovým životním prostředím.

 (Za sedmdesát let převrácení společnosti naruby - bylo toho již dost. Je nepochopitelné, jak mohou obyvatelé dané lokality trpět nějakého vyžírku z bývalého komunistického centra, který nějakým kličkováním pobírá peníze namísto nich,)

      Lidé, kteří smysl svého života spatřují v hrbení se a natahování ruky "nahoru" k představitelům moci, kteří své věrné a loajální za jejich pokoru odměňují a rebely trestají, nutně se musí učit morálce a přizpůsobovat se těm dokonalejším ve společnosti, přinášejícím všem prospěch a lepší život. V žádném případě to nemůže být naopak, jak to vidíme dnes. Pokud ovšem nechceme si přivodit bolest, strádání a nakonec zánik života. 
      Tomuto správnému demokratickému řízení se říká řízení zdola nahoru a čím výše je postavený politik ve své funkci, tím více jeho rozhodování se podřizuje většímu počtu lidí, kteří jej většinovým rozhodnutím můžou také odvolat (tj. například hlasováním v celku i několika tisíc lokalit v naší republice – veřejných schůzí občanů, nahrazujících politické strany.).
      Hlavním orgánem moci musí být veřejná schůze občanů v jejich bydlišti, podle politického rozdělení obcí, měst a obvodů v počtech obyvatel, kteří se vzájemně znají, což je podmínkou úspěchu.(Zároveň je nutností neklesnout pod minimální počet občanů schopných rozhodovat bez zjevné výhody nějaké společenské skupiny, například rodiny.)
      A co následně s jistotou přijde?
      Najednou v takovém režimu dostane zase svůj význam velká rodina příbuzných každého z nás a individualita člověka. Ze shody poznání jednotlivými lidmi se začne tvořit opět přirozená většina a do popředí společnosti se dostanou ti jedinci, z jejíchž osobní duševní vyspělosti a odborné vzdělanosti a dovednosti měla vždy většina největší prospěch. Několik rodin bude tvořit veřejná schůze obce (lokality) tak, aby moc nebyla výsadou rodinného klanu – viz minim. počty – ale prosadil se prospěch většiny jak v lokalitách, obcích, městech a krajích, tak nakonec až celostátně.
      Úlevou společnosti bude zánik nesoudných mluvků, pokryteckých dobrodruhů a otrlých darebáků s antisociální poruchou osobností, jenž tady nebudou mít šanci k trvalému prosazení se v takto zdokonalovaném demokratickém režimu. Přestaneme je vidět, jak v politice, tak při aktivitách s chamtivou hrabivostí a okrádáním spoluobčanů, což je, bohužel, smutným obrazem naší současnosti.
      Nakonec, dnes již stejně neudržitelné klamání občanů umělým obrazem o světě, přestane mít význam a Češi začnou i více přemýšlet o svém poslání v životě, kdo vlastně jsou, odkud přišli a zda je opravdu pravdivé tvrzení o naší existenciální marnosti a našem původu z opice, jak nás to učili komunisté a následně proti důkazům ze světa, že to není pravda, stále jejich příbuzní či učitelé v převlečených politických kabátech u nás učí dál.                         

&&&